Povídky
e krásný letní den a Stormwindské vlajky lehce mihotají ve větru. Přišel jsem na místo setkání se svými přáteli a netrpělivě jsem poposedával na kameni a nemohl se už dočkat,až vyrazím na svůj první lov. Zahleděl jsem se do dáli a spatřil jsem Akashu v jejím novém loveckém oděvu a jako vždy jí to náramně slušelo. Její krásné dlouhé vlasy jí plápolaly ve větru a oči svítily jako dvě studánky. Mrkla na mě jedním okem a já hned vystřelil z místa a šel ji naproti pozdravit. "Ahoj, jak se dnes máš?" řekla a nasadila si svou helmici. "Nemůžu se…" nestihl jsem ani doříct větu a přířítil se ještě celý zadýchaný Kotrijkk a vyhrkl: "Soráč, že jdu pozdě, dělám teď na něčem novém, to budete koukat!!" "Doufám, že jsi nic nezapomněl, Hektore…" řekla Akasha a podívala se na mě mírně přísným pohledem. "Mám vše, co jsi mi říkala." řekl jsem odvážně. "Tak můžem vyrazit, co říkáte?" mrkl na nás Kotrijkk a nasadil si svůj batůžek na záda.
Šli jsme hlavní bránou a cílem naší cesty bylo dopravit se do zakázané části lesa, kde ale Akasha jako dvorní Hunterka měla volný přístup. Její hunterské zkušenosti jdou příkladem nejednomu začínajícimu Hunterovi a tím pádem i mě. Kotrijkk cestou vyprávěl dobrodružné příhody a příběhy o kterých četl, anebo zaslechl v SW hostinci.
"Slyšel jsem, že v tom lese straší." řekl a škodolibě se na mě usmál.
"Ale nech toho, Kotri, víš dobře, že to není pravda, nestraš Hektora, podívej jak zbledl." Usmála se a koukla směrem ke mně.
"Nechte toho vy dva!! Na to vám neskočím!" Vychrlil sem ze sebe a doufal, že to není pravda.
"STŮJTE!!!" Zavelela Akasha a zadívala se do země.
"Vidíte ty stopy??? Kde se tu vzaly?? Tato část lesa už je přes rok pro veřejnost uzavřená." pokračovala.
"Že by pytlák?" odvětil Kotri.
"Pytláci nejsou natolik odvážní, aby se vydali sem! Bez zkušeností se tu ztratí každý!" špitla Aky.
Naklonila se nad stopy a hned uviděla další.
"Nejsme tady sami! Jsou blízko!"
Náhle mě zachvátil pocit strachu, Kotri si toho všiml a vykřikl magickou formuli a najednou každého z nás obklopila magická clona.
"Teď jsme v bezpečí."pravil.
Trochu jsem se uklidnil, ale i přesto jsem vytasil meč a byl jsem připraven na vše. Akasha tasila svůj nádherný runový luk a nachystala si šíp k tětivě. Nastalo hrobové ticho, které přerušilo hvizd šípu, který někdo z dáli vypálil. Viděl jsem, jak se šíp řítí přímo proti mně a já najednou strnul a nemohl se ani hnout. Tohle už nebylo cvičení, byl to opravdový boj. Myslel jsem, že už bude po mě, ale šíp se zastavil o bariéru, kterou kolem mě vytvořil Kotri a v duchu jsem mu nekonečně dlouho děkoval. Ale mé myšlenky se dlouho nemohly upírat k prvnímu šípu, protože už se k nám řítily další dva, které nás naštěstí minuly.
"Scarleťáci!" zakřičela Aky a vypálila šíp směrem odkud jeden přiletěl.
Jakmile jsem uslyšel to slovo, polilo mě horko a pot mi začal stékat po obličeji. Scarlet Crusaders jak si říkali, byli nejobávanější bandité Stormwindu. Jejich sídlo dosud nebylo nalezeno a jejich krvelačné činy byly známy po celém SW.
Chopil jsem se taky luku a vypálil svůj šíp, který, jak se zdá, zasáhl svůj cíl, protože jsem uslyšel smrtelný výkřik. Nebylo moc času a tak sem tahal další šíp a znovu vypálil. Když tu najednou se z okolních křoví vyřítili 3 bandité s meči, ale Kotri neváhal a vykřikl magické slovo a namířil svou paží na jednoho z banditů a ten se ve smrtelné křeči skácel na zem. V jeho výrazu bylo znát, že musel prožít strašnou bolest. Dva zbylí, po smrti svého pobočníka, na nic nečekali a s výkřikem se na nás hrnuli. Jeden mířil na Aky a druhý šel po mě. Začali sekat kolem sebe, ale naše ochranné štíty jejich nápor vydržely, neváhal jsem, tasil meč a začal rány oplácet. Aky udělala to samé a přestala si všímat nepřátelských lučištníků. Dvěma ranami složila svého protivníka k zemi a rozběhla se do lesa na lučištníky. Já jsem měl s banditou větší problémy, ale Kotri mezitím dal ruce blízko sebe a začal shromažďovat velké množství energie a vypálil ji směrem k banditovi, který to vůbec nečekal a upadl k zemi. Pro mě už pak nebylo těžké mu ulehčit od jeho trápení. Magické štíty kolem nás už zmizely a my jsme se už museli spoléhat jen na sebe. Náhle proletěl šíp a zasáhl mě zezadu do ramene.
"Nééééé" zakřičel Kotri a přiběhl ke mně.
Vytrhl šíp z ramene, natáhl svou ruku nad ránu a něco zašeptal. Rána se začala zázračně rychle zacelovat, až zcela zmizela. Když v tom mě zasáhl další šíp, tentokrát do krku. Nemohl jsem nic dělat a rázem jsem se v bezvědomí skácel k zemi…
Kapitola 2 - Vzkříšení
hlavě se mi ve vteřině vypařily všechny myšlenky a obalila mě hustá tma. Zachvátil mě pocit, že jen tak letím jako ve stavu bez tíže. Když tu najednou se v dáli objeví velmi ostré světlo. Bylo natolik silné, že jsem si dal ruce před obličej, ale ani to nepomáhalo. Čím blíže jsem světlu byl, tím více mi to připomínalo nějakou postavu. Ano, je to postava, z které září množství světla, jakoby to světlo přímo vyzařovala. Připomínal mi vysokého chlápka s dlouhými vlasy a s něčím, co mi připomínalo křídla. Jen tak lehce si levitoval v té prázdnotě. Když najednou se na mě otočil, oči mu zazářily a zadíval se přímo na mě. V tu chvíli mi v hlavě projela palčivá bolest, která hned ustala a najednou sem měl pocit, že mi chce něco sdělit. V hlavě se mi začaly formulovat myšlenky, které nebyly mé.
Mluvil ke mně telepaticky: "Zdravím tě, mládenče".
"Co se to se mnou stalo?" zeptal jsem se nechápavě.
"Zemřel jsi a toužíš po pomstě. Tvá duše je zatracena."
"A kdo jsi?"
"Jsem léčitel duší, nebo také Anděl smrti."
"Pošli mě zpátky, MUSÍM pomstít svou smrt, nenechám to takhle!"
"Dobře si to rozmysli, ještě máš čas! Můžu tvou duši vyléčit, ale pokud se chceš opravdu vrátit, budeš navždy zatracen!"
"Chci se vrátit za každou cenu!"
"Dobrá, nebudu ti bránit, ale upozorňuji tě, že už to nebude jako dřív…"
"Počkej ještě. Co se stalo s mými přáteli?"
Anděl mávl rukou a v hlavě se mi objevil obraz, něco jako vidina. Viděl jsem to,co se právě teď dělo v zakázaném lese…
"Né, Hektore, nesmíš umřít, takhle to nemá být!" Křičel na mou mrtvolu Kotrijkk a snažil se mě pomocí svých magických schopností vyléčit. "Pomóóóc!" ozvalo se najednou z lesa. "To musí být Aky" pomyslel si Kotri, pomalu položil mou hlavu na zem, "ještě se vrátím." špitl a rozběhl se do lesa. Uviděl jak jí bandité chytili do sítě a táhnou ji někam pryč. Najednou i na něj spadla ze stromu síť a byl chycen.
"Nééé!" vykřikl jsem a obraz se vytratil.
"Okamžitě mě vrať, Anděli!"
"Jak si přeješ,ale varoval jsem tě!" Mávl oběma rukama a najednou vše zmizelo a já upadl do hlubokého bezvědomí.
Probudil jsem se a zjistil jsem, že ležím v něčem hodně těsném a nepohodlném. Bylo to ze dřeva, ale nešlo to nijak otevřít. Rychle jsem zvedl ruku a udeřil do vrchní stěny, dřevo zapraskalo, opakoval jsem to znova a znova až povolilo a úplně prasklo. Začala se na mě valit hlína a já se snažil rychle vyhrabat na povrch. Moc práce mi to nedalo a uviděl jsem sluneční světlo a byl zcela venku.
"Kde to jsem?" pomyslel jsem si. Rozhlídnu se kolem sebe a zjistím, že to je vlastně hřbitov. Největší zděšení přišlo při pohledu na sebe. Místo očí jen dvě žluté žhnoucí kuličky, tváře propadlé až na kost a na mnoha místech vykukovaly části lebky. Na těle mi visely kousky masa a místy nebylo vůbec. Na sobě jsem měl jen otrhané hadry a pár otrhaných bot. Rychle jsem se snažil smířit se se svou novou podobou a začal jsem uvažovat, jestli jsem raději neměl Anděla poslechnout. To jsem si ale hned rozmyslel a ze všeho nejdříve jsem chtěl zjistit, kde to vlastně jsem. Kousek od sebe vidím nějaký hrad, spíše trosky. Podívám se na ceduli, která stála u cesty a vidím nápis "Lordearon"….
Kapitola 3 - Undercity
oněkud malátnými kroky jsem se vydal na cestu prozkoumat jak to vypadá uvnitř.Cesta byla kamenitá a poměrně dost široká.Pomalu přicházím k vstupní bráně,která se tyčila vysoko dovrchu,musela to být kdysi opravdu mocná pevnost,ale čas na tom zapracoval a tak dřevo ztrouchnivělo a železo zrezlo.Pomalu jsem nahlédl dovnitř a přede mnou se rozkládala kdysi určitě nádherná zahrada s překrásným altánkem uprostřed.Na bocích zahrady se tyčily do ohromných velikostí sochy válečníků.Vcházím dovnitř a prohlížím si tu nádheru.Najednou se zastavím a zahledím se do dálky a zahlédnu jakoby nějakou postavu,ale bylo na ní něco podivného,protože sem viděl skrz ni.Pohlédnu kousek vedle a vidím další a další.Byly to duchové,uvězněné duše na tomhle světě.Rychle sem se rozběhl schovat za nejbližší kámen a doufal jsem,že si mě nevšimly.Chvíli jsem je zpoza kamene pozoroval,ale vůbec nejevily o mě zájem a dál jen tak pochodovaly po zahradě.Vylezl jsem teda z úkrytu a opatrně se vydal naproti.Stále si mě nevšímaly a moje přítomnost jim byla lhostejná.Tak jsem je chvíli pozoroval a šel čím dál blíže.Už jsem stál přímo u jednoho toho ducha a pomalu se přiblížil rukou a chtěl jsem se ho dotknout,ale má ruka jenom projela skrz a mým tělem mi projel mráz.Rychle jsem ucukl a trochu couvl.Ale těm duchům to bylo stále jedno.Tak sem si řekl,že je raději nechám na pokoji a budu pokračovat v průzkumu.Prošel jsem přes celou tu zahradu a vstoupil do dalších obřích dveří,které byly stejně sešlé jako vše tady.Přede mnou byla něco jako předsíň,byla ohromná.Na bocích opět sochy válečníků a paladinů,určitě to museli být legendární hrdinové ,kteří padli za čest Lordearonu.Kousek ode mě byla zvonice,ale zvony,už byly na zemi a naprosto nepoužitelné.Vydal jsem se tedy dále a objevil se v trůním sále tohoto hradu.Na kraji stál stále krásný trůn a uprostřed místnosti byl na zemi podivný kruh s mnoha nápisy a runami,kterým jsem bohužel nerozuměl.Ze střechy sem svítil pruh světla a osvětloval vše kolem.
Dlouhou chvíli jsem si to tady prohlížel,ale stále mě to áhlo dále a tak jsme se vydal do jednoho průchodu,který ještě nebyl zasypán kamením.Poněkud mě překvapilo,že další části chodby a místnosti byly osvětleny zapálenými loučemi."Asi tady musí někdo žít" pomyslel jsem si a pokračoval chodbou až do místnosti,kde uprostřed stál oltář,který byl spíše pomníkem.Přistoupil jsem blíže a přečetl si co na něm stálo:"Zde zemřel král Terenas Menethil II". Chíli jsem to obdivoval,ale musel jsem pokračovat dále a zjistit,kdo tady bydlí.Vydal jsem se tedy jednou z postranních chodeb dále ,ale ta vedla jakoby do slepé uličky.Zastavil jsem se a už jsem se chtěl vrátit,ale najednou se přede mnou začala otevírat stěna a odhalila mi poměrně malou místnustku s něčím co vypadalo jako výtah do podzemí.Bez váhání jsem tam vstoupil a výtah se velkou rychlostí rozjel dolů.S velkou rannou dopadl až na zem a stěna přede mnou se opět rozevřela a mě se naskytl nádherný pohled na nějaké podzemní město.Byla to opravdová nádhera!Architekt si se stylem moc hlavu nelámal a bylo zde vše tvarované to motivů lebek a tomu podobných.Bylo zde opravdu rušno…všude kolem plno obchůdků a i nějaké další patra o něco níže.Bylo to Město Nemrtých.Nemrtví kolem mi ani moc pozornosti nevěnovali a dál si hleděli své práce.Nemohl jsem vypadat podezřele,vždyť jsem byl teď už jeden z nich.Vydal jsem se za jedním obchodníkem,který tady prodával všelijakou veteš a chtěl jsem se ho zeptat na plno otázek,které mě v tu chvíli napadaly.Pohlédl jsem na něj,ale on na nic nečekal a hned na mě promluvil"Vítám tě,co si bude pán přát koupit??"
"Nemám peníze,chtěl bych se tě na něco pouze zeptat"zněla má odpověď.
"Aha,takže ty jsi zde nový předpokládám"
"Ano to jsem"
"Měl bych pro tebe nějakou práci,mohl by sis dobře vydělat,bez peněz tady dlouho nepřežiješ"
"A mohl bych se nejdříve zeptat na pár věcí?"
"To později,tak máš tedy zájem?"
"No tak mám,oč by mělo jít?"
"Pojď se mnou vysvětlím ti to cestou"řekl a začal rychle balit svůj krámek a už mě vedl do jedné z temné ulic.
"Nevím v čem bych vám mohl pomoc,sem zde nový a neznám to tady"
"To nevadí, nevadí" pravil a začal jsi mnout ruce.
Najednou hvízdl a já ucítil tupý úder do zátylku.Svalil sem se k zemi a cítil tu krutou bolest.Když tu mě někdo popadl za nohy a táhnul mě někam pryč.Bolest byla ale příliš velká a já nemohl ani vykřiknout a už vůbec se bránit…
Kapitola 4 - Boj o život
robral jsem se v nějaké kleci a i přes bolest,kterou jsem stále cítil,jsem rychle vstal a snažil se zjistit,kde to vlastně jsem.Otočím se za sebe a zahlédnu chlápka který byl v cele se mnou. "Tak už jsi vzhůru"zeptal se mě.
"Kde to jsem?"vyhrkl jsem na něj.
"Ty jsi mi nějaký zvědavý,nejdříve by ses mohl představit"
"Omlouvám se,mé jméno je Hektor …kde to tedy jsme a proč?"
"Zdravím tě Hektore,já jsem Bargon a pokud jsi to ještě nepoznal,tak tohle je Aréna a my jsme vězni"
"c-cože??A co tady můžu já …" přerušil mě najednou jeden ze strážců ,který stal opodál:"Ty novej,polez sem,půjdeš se mnou za šéfem".
Plouživými kroky jsem vydal už k otevřeným dveřím klece a najednou sem zrychlil a vrazil strážnému pěstí do hrudi,ale přes jeho brnění to sním ani nehlo.
"Odpor je marný…JDEME!"řekl se smíchem v hlase a chytl mě za ruku a táhl mě chodbami za jejich vůdcem.Když jsme došli k velkým vratům řekl mi:"A buď hodnej,nebo dobře nedopadneš!".Otevřel dveře a vešli jsme dovnitř.Ve velkém křesle seděl mohutný ork se sytě zelenou barvou kůže a strašlivým obličejem a obklopen dvěma strážcema.
"Jen přistup blíže mladej"řekl.
"Kdo jsi a co po mě chceš?"vyhrkl jsem trochu nervózně ze sebe.
"Chci abys pro mě bojoval,tohle je má aréna!"
"Nebudu pro tebe bojovat,najdu si cestu,jak odsud pryč!!"
"Máš ostrý jazýček,to se mi líbí….jedním vítězstvím si můžeš vybojovat slávu,bohatství a svobodu…podmínka je,že musíš přežít.Jednoduché že?"řekl se škodolibým úsměvem.
"Ale proč sis vybral mne?Já o boji nic nevím?"
"Právě proto to bude zajímavější a lidé budou více nadšení a jenom se pohrnou!!"zasmál se a pokračoval "a teď se padej nažrat,za chvíli se začíná!Nechci abys mi tam umřel po jedné ráně".
Než jsem stačil cokoliv odpovědět,už mě zase stráže vedly zpátky do cely.Když jsme tam dorazili bylo už na zemi v talíři nachystané nějaké jídlo a jelikož jsem ještě nic nejedl,tak jsem se do něj hned pustil.Kupodivu nebylo zase tak špatné jak se na první pohled zdálo.Sotva jsem dojedl,už mě stráže zase vedly pryč,ale tentokrát jinudy a už z dálky jsem slyšel nějaké hlasy a výkřiky.Došli jsme k nějaké zbrojnici a já dostal lehký jednoruční meč,štít a na hlavu helmu.Zbrojnici jsme opustili a šli jsme rovnou k velké bráně za kterou už byly všechny ty výkřiky a všichni ti lidé čekající na náš příchod.Stráže otevřely bránu a postrčili mě dovnitř.Lidé začali jásat a tleskat.Pomalými kroky sem se vydal za Bargonem,který už tam stál připraven a kývnutím mě pozdravil.Vedle něj stála ještě jedna osoba,kterou jsem neznal.Vypadala stejně jako my,akorát neměla žádný meč ani štít,ale velkou obouruční hůl s velkou lebkou na jedné straně.
"Kdo to je?"zeptal jsem se Barona.
"Je to léčitel,myslím,že se bude hodit"odpověděl.
"Proti komu budem bojovat?"zeptal jsem se poněkud nervózně.
"Proti Taurenovi!!"
"Cože Tauren??Oni opravdu žijí??Myslel jsem si,že to je jen legenda!"
"Drž se za mnou přichází!"řekl a odstrčil mě do pozadí.
Země se začala jemně třást a najednou z protějších vrat se vyřítilo ohromné stvoření s býčí hlavou,mohutnými pažemi a s kopyty na nohách.V ruce měl obrovskou obouruční sekeru a na zádech těžkou kuši.Na nic nečekal a rozběhl se proti nám s rozpřaženou sekerou.Rozběhl jsem se do levé strany a léčitel do pravé.Bragon zůstal stát a byl připravený na první ránu.Tauren doběhl k Bargonovi a švihl sekerou,ale Bargon měl už v pohotovosti štít a ránu vykryl.Štít jen zapraskal a Bargon ránu skoro neustál.Taur vyslal další ránu a další a Bargon neustále couval dozadu a měl s ním velké problémy.Léčitel vší silou uchopil svou hůl a rozběhl se proti Taurovi.Hůl našla svůj cíl v Taurenově koleni a noha se mu na malou chvíli podlomila.Neváhal jsem a rozběhl jsem se taky udeřit.Rozpřáhl jsem se a chtěl jsem ho seknout do paže,ale Taur vyskočil ze země a mou ránu sekerou vykryl.Obrátil se na léčitele a jednou ranou ho hrudi ho poslal k zemi.Kosti jen zapraskali a léčitel se skácel k zemi.Diváci začali propukat v jásot.
"SAKRA"zařval Bargon :"Teď je to jen na nás!Běž na něj zezadu,já budu utočit zepředu!"zařval a já se hned stavěl proti Taurenovým ohromným zádům.Rozpřáhl jsem se a udeřil,ale tak nešikovně,že jsem trefil jen ohromnou kuši,která se mu na zádech kymácela.Taur vyskočil a kopytem mě kopl do hrudi a já v tu chvíli upustil svůj meč i štít a začal jsem se kutálet po zemi až ke stěně arény.Tauren mezitím kryl další rány od Barona a vypadalo to pro nás velmi špatně.Najednou jsem uslyšel ohromnou ránu,tak sem s bolestí zvedl hlavu a zahlédl,jak Bargon dostal ránu do nohy a upadl na zem a upustil přitom štít.Taur neváhal a jednou ranou sekery ho uspal navždy.Byla to tak velká rána,až se mu přelomila jeho sekyra.Vzal si kuši ze zad a otočil se směrem ke mně,chtěl ji nabít,ale mou ranou,jsem mu ji asi poškodil a byla nepoužitelná.Zahodil ji a rozběhl se ke mně.Pomalu jsem se začal zvedat ze země a hledal jsem svůj meč,ale byl bohužel moc daleko a nestihl jsem se pro něj natáhnout a Taur už byl u mě.Chytl mě jednou paží pod krkem a zvedl do výše.Snažil jsem se vytrhnout z toho mocného sevření,ale marně.Druhou volnou rukou mi uštědřil pár ran do hlavy a upustil mě na zem.Síly mi docházely a já nevěděl co dělat dále.Začala se ve mně hromadit zloba a zcela mě pohlcovala.Ani nevím proč,ale automaticky jsem najednou rozpřáhl ruce a začala se mi v dlaních hromadit energie,která vypadala jako dvě malé ohnivé koule.Na nic jsem nečekal a vyslal je směrem na Taura.Dostal je do hrudi a do paže.Zcela ohromen se zarazil a udělal dva kroky zpět,ale zloba byla ve mě příliš velká a já vytvořil další dvě koule a opět je vyslal na Taura.Jedna z nich ho zasáhla do hlavy a ten s ohromným hrdelním řevem se skácel k zemi.Já únavou taky padl na kolena,ale věděl jsem,že jsem vítěz!
Později toho dne jsem se opět probral ve své kleci a zrovna když jsem se snažil posadit zahlédl jsem ve stínu u klece nějakou postavu v tmavém plášti…
Kdo chce další,ať to sem napíše,připomínám můžete přispět i vy na email: vault10@seznam.cz
TAK JE TO TU
Povídka - RP
Nikdy sem to nemel rád…výšky mi nedelaly dobre..nemám rád Thunder Buff ,to mesto není pro me. Ale co mám delat? Tehdy jsem byl ješte mladý! Tehdy jsem zpochybnoval Thralla ,všechny jeho rozhodnutí, všechny jeho kroky, príkazy a narízení . Ríkal jsem, že nás vede do záhuby když se paktuje s Nemrtvými. Ale jednoho dne se vše zmenilo… já…já…mi to vyklouzlo, nechtel sem mu to ríct…ale ono, mi to vyklouzlo. Tehdy jsme stáli nad bitevními plány v Údolí Moudrosti kde mel Thrall svou jednací sín.
Thrall udílel rozkazy na príštích nekolik dní; „Musíme poslat další jednotky na obranu Undercity, stáhneme jednotky z Thousand Needless, presun musí být tajný“… „Proc“ ?! zaburácel sem pres celou sín až me to samotného prekvapilo, uvedomil sem si že sem skocil do reci samotnému Thrallovi ,sjednotiteli a vládci klanu, že tento prohrešek muže být trestán smrtí.Ale nával adrenalinu nad touto myšlenkou byl tak silný že sem se prinutil kricet dál. „Proc nepošleme expedicní jednotky z Thunder Buffu“?!! „Proc pujdou desítky bojovníku pres polovinu ostrova když mágové mohou v hlavním meste vyvolat portály“ ?!!! „Proc“… „DOST“! „To stací mladý válecníku“! Okrikl me sám Thrall. „Nemáš zkušenosti delat takováto rozhodnutí“. Rekl rozhorcene. „Vážím si tvé odvahy ,ale toto rozhodnutí zaleží na me“. „A navíc když stáhnu tvé bojovníky z Thunder Buffu nebudeš mít komu velet, to by sis prál“? Rekl už zcela klidným hlasem a dokonce myslím že na me mrkl. „Ne ,pane“… „to jsem rád, a doporucuji Ti vrátit se zpet ke svým jednotkám do Thunder Buffu!...byl to rozkaz a ty se neodmítají.
Když jsem cestoval s karavanou pres Planiny Gigantu v jižní cásti Pustin dohnal me mladý Talon; „Ty ses prý pohádal se samotným Thrallem“! nebyl vážný spíše se smál jak bylo u tohoto mladého orka zvykem. „Ano“ odpovedel sem príkre. Talon který obvykle nic nebral vážne, se náhle zatváril vážne. „Co je ?“ zeptal sem se. „To že sem se pohádal s velitelem neznamená že by jsme se nemohli bavi… Priložil mi prst k ústum, „Lidé“! zašeptal. Rozhlédl jsem se, všichni ostatní to již zaregistrovali.Vojáci zaujali obranná postavení kolem kolony,mágové se tiše pripravovali nato co prijde…Vžžžum, z kroví vylétl šíp a zasáhl jednoho vojáka do hrudi,ten okamžite klesl k zemi. Talon v bojovém postoji typickém pro tohoto mladého lovce opetoval palbu. Z kroví vypadl mladý sotva dvacetiletý strelec a praštil hlavou o kámen…to už ovšem necítil. Za ním se vyvalila vlna bojovníku s helmicemi na kterých byl ohon barevne typický pro stráže mesta mest, samotného Stormwindu. Bylo jich mnoho ,nevím proc sem je necítil, valili se na nás jako stríbrná lavina.Zpanikaril jsem, všechno se sebehlo tak rychle, necekane. Slyšel jsem Talona jak na me kricí ; „Ty jsi velitel,tak udávej rozkazy“!Nemohl jsem, nešlo to, když už jsem našel silu a rozhlédl se po bojišti videl jsem zrovna jak jeden stormwindský voják beží,bežel zezadu na Talona. Vykrikl jsem ; „Talone!!!Pozor za tebou!!!“ ale už bylo pozde ,videl jsem jen jak je Talon bezmocne klátí k zemi. „NEEEE!!!!!“ vykrikl jsem a upoutal tak na sebe pozornost.Vzal jsem mec který ležel na zemi prede mnou a s bojovým výkrikem sem se vrhl do bitevní vravy prede mnou. Hnán adrenalinem a touhou pomstit bratrovu smrt jsem zaujal místo vudce, místo jenž se ode me ocekávalo. Ovšem neco se stalo, neco mi náhle vzalo všechnu sílu… „Musím se pást,musím se pást abych byl silný“…ríkal jsem si najednou. „Strach, cítím strach, bitva, musím pryc,musím se pást“… Náhle spíše jako strípek vzpomínek než jako vzpomínka samotná se mi vybavila slova mého ucitele, když jsme byli v ruinách Dalaranu. „Nekterí mágové se dají na cestu, po které jich jde málo“.rekl mi tehdy „Na cestu zveromágu“. „Umí promenit kohokoliv ve zvíre, ale pokud máš silnou vuli, ubráníš se“… Uvedomil jsem si co se deje. Rozhlédl jsem se. „Ano!, je to pravda!“ pomyslel jsem si, uvidel jsem totiž asi dvacet kroku ode me stát muže v kápi se zvláštním tetováním ve znaku orla na rukou. A navíc me pozoroval,ignoroval bitvu kolem, jen tam stál a pozoroval me. Urcite me zaklíná,aby me udržel ve forme ovce. „NE!!!“ zaburácel jsem ve své mysli. „Me nedostaneš“ a usilovne jsem myslel nato abych se mu vzprícil. Ale nešlo to, byl moc silný. Naštestí se okolní bitva obrátila v náš prospech. Lidé zacali ustupovat. Zveromág se prestal soustredit a já se promenil zpet do své podoby. Chtel jsem na nej zaútocit, ale upadl jsem. Zapomnel jsem, že nemám ctyri nohy a zakopl jsem. Když jsem vstal lidé byli pryc. „Vyvolali portál, veliteli“. Rekl jeden voják když sem se nechápave podíval kam zmizeli. „Dobrá tedy, musíme to ohlásit Thrallovi,…neprodlene! „Reknete mu, že nás prepadli,že máme mnoho mrtvých a také… Také co? Nahlaste mu, že sem zklamal…
Vžžžum… prolétl kolem me šíp a tím me probudil ze vzpomínek.Byl sem to já, ten samý válecník co pred padesáti lety jako mladý a nezkušený velitel velel orkské osádce v Thunder Buffu. Vysoký, podsaditý ork který kdysi zpochybnoval Thralla ,dnes stál na stupínku nad prední branou mesta které nesmelo padnout. Vehlasné mesto orku. Ogrimmar, hlavní mesto Hordy dnes bylo v nejvetším ohrožení jaké pamatovalo. Obrovská armáda Aliance dnes bušila gnómskými dely na kamennou bránu.Za ní byly dlouhé zástupy orku cekajících na bitvu. U západní brány už se bojovalo. „Letci ! ÚTOK !“ zavelel jsem a ve stejnou chvíli se k nebi zvedl mrak který znamenal, že letci me dobre slyšeli. „Tak ted jsme na rade my“ rekl jsem si pro sebe. „Do útoku!“ a brána se otevrela.
„Thralle, posily nemrtvých z Undercity by mely dorazit každou chvíli z východu“. „Trollové ze Zvucných ostrovu už jsou také na ceste“. Z prijímací síne v Údolí moudrosti se stal hlavní stan obrany Ogrimmaru. „Dost!“ prerušil všechny zvedy a generály Thrall. „To co mi tu ríkáte, už dávno vím.Chci vedet co se deje na bojišti!“ všichni zmlkli a nikdo se neodvážil nic ríct, až nakonec, „Pane, naši velitelé se úspešne brání, ale na protiútok to nevypadá“ dodal. V tu chvíli se do místnosti prirítil posel, tento mladý troll zjevne nevedel nic o vychování, protože hned jak pribehl vykrikl na Thralla. „Veliteli, podarilo se mu to!“ Thrall se ihned zeptal „Co se komu podarilo?“, „Veliteli Hellscramovi, synovi vašeho mrtvého prítele, se podarilo prolomit lidské linie a razí si jimi cestu!“. Thrall jako by znal odpoved se jen lehce usmál, pokynul hlavou že rozumel a sám pro sebe si zašeptal „vyhráli jsme“…
:D :D:D
(Arion (zastupce), 28. 4. 2008 16:00)